Někteří lidé si velice rádi křupou klouby. Nejčastěji na prstech ruky, nohy a na páteři. Jiní lidé tento zvuk nemohou vystát. Existují lidé, kteří věří, že křupání kloubů vede k artróze. Proč ale klouby vůbec křupají?
Cesta k rozluštění záhady křupání kloubů byla velice dlouhá. Trvala řadu desetiletí a finálního konsensu v detailech se stále ještě nedosáhlo. Již v roce 1938 bylo dokázáno, že je možné křupnout velkou část kloubů v těle. V roce 1947 využili výzkumníci ke studiu rentgen a došli k závěru, že křupnutí vzniká při náhlém vytvoření mezeri mezi klouby. Domnívali se, že dojde v rychlému poklesu tlaku synoviální tekutiny a vytvoření dutiny.[1]
S teorií křupnutí během vytvoření dutiny nesouhlasili výzkumníci v roce 1971, kteří se domnívali, že se zvuk generuje naopak při jejím zhroucení. V roce 2015 ale bylo objeveno, že plynové bubliny zůstávají v synoviální tekutině i po křupnutí, což odpovídá spíše původní doměnce, že zvuk generuje vytvoření bubliny. Krátce poté v roce 2018 byla provedena matematická simulace, která naznačovala, že bubliny vyskytující se po křupnutí jsou pouze výsledkem částečného zhroucení, a že křupnutí samotné je právě výsledkem tohoto zhroucení.[2]
Ať se jedná o vytvoření nebo zhroucení plynových bublin, pro nás běžné smrtelníky je podstatné, že zvuk produkuje náhlá změna v dynamice plynu. Konkrétně se jedná o oxid uhličitý, kyslík a dusík. Obnova plynu a možnost opětovného křupnutí trvá asi 15 až 20 minut. Ještě důležitější je ale zjištění, že křupání kloubů nezpůsobuje pravděpodobně žádnou nemoc, jako je artróza, což bylo několikrát věděcky zkoumáno.[2]