Proč Američané použili atomovou bombu

Dne 6. srpna 1945 odpálili Američané nad Hirošimou atomovou bombu. O tři dny později dne 9. srpna 1945 provedli totéž nad městem Nagasaki. Tyto dvě události si vyžádali od 129 000 do 226 000 životů během prvních čtyřech měsíců po výbuchu. Přibližně polovina lidí zemřela na místě a mnoho dalších až v průběhu let. Jednalo je o jediné využití těchto zbraní hromadného ničení v praxi. Proč Američané k tomuto kroku přistoupili a bylo to vůbec nutné?

Když v květnu 1945 Německo kapitulovalo, mohli se spojenci naplno zaměřit na válku v Pacifiku. Toho času již byla japonská města pod těžkým bombardováním, výrobní kapacity a zásobování se dramaticky tenčili a již bylo jasné, že Japonsko válku dlouho neustojí. Japonští vojáci však bojovali neuvěřitelně odhodlaně a porážka nebyla přípustná. Například při obraně ostrova Iwo Jima bylo téměř 99 % z 21 000 japonských vojáků zabito, protože se i přes prohranou bitvu odmítli vzdát a bojovali až do konce. To samozřejmě zapříčinilo i těžké ztráty na straně spojenců. Američané utrpěli největší ztráty právě v posledním roce války. Bylo jasné, že vylodění na japonských ostrovech by znamenalo pro spojence ohromné ztráty.^[1]

Japonsko bylo na obranu dobře připravené a správně předpokládalo spojeneckou ofenzivu. Obrana se skládala z 2,3 milionů vojáků a 28 milionů žen a mužů v záloze. Japonci počítali až s 20 miliony padlých jen na své straně. Američané si na druhou stranu nechali vypracovat studii, která počítala se 400 až 800 tisíci padlých na své straně a s 5 až 10 miliony padlých na japonské straně. Vzhledem k těmto číslům někteří američtí generálové reálně zvažovali a dokonce připravovali k akci chemické a biologické zbraně.^[1]

Zajímá vás toto téma?

Zkuste se podívat na knihu od světoznámého filozofa, badatele a aktivisty Noama Chomského Západní terorismus.

Zjistit více

Na možný vývoj atomové bomby poprvé amerického prezidenta F. D. Roosevelta upozornil v dopise dne 2. srpna 1939 Albert Einstein. Zmínil také, že Německo má dobré předpoklady k vývoji takovéto zbraně. V roce 1942 Američané, za pozdějšího přispění Kanady a Spojeného království, založili tzv. projekt Manhattan, který měl za cíl atomovou bombu vyvinout. První pokusná detonace atomové bomby v historii se udála dne 16. července 1945 na poušti v Novém Mexiku.^[2]

Ve stejný den, kdy byla svržena atomová bomba na Nagasaki, vyhlásil Japonsku válku Sovětský svaz a okamžitě zaútočil na Mandžusko. Japonsko se vzdalo o pouhých 6 dní později 15. srpna 1945. Přesný důvod kapitulace Japonska se neví a je předmětem různých diskuzí a analýz. V průběhu času se odkrývaly různé informace, které přispěly k objasnění některých dílčích otázek.^[3]

Zastánci použití bomby tvrdí, že pomohla ukončit válku a zachránila mnoho životů jak na americké, tak na japonské straně, ale také statisíce civilistů na Japonskem okupovaném území. Toto tvrzení také podporuje fakt, že japonská vláda, tvořená ze dvou třetin vojenskými čenitely, nemohla za žádnou cenu připustit porážku. Představitelé měli v krvi vtisknutý starý válečný kodex zvaný Bušidó, který jim přikazoval bojovat až do konce. Těsně před samotnou kapitulací se do sporu musel vložil až samotný císař, který tím na sebe dokonce podnítil alespoň tři pokusy o státní převrat.^[3]

Odpůrci naopak tvrdí, že byl tento krok příliš krutý a hraničící s válečným zločinem, protože cílil zejména na civilní obyvatelstvo. Podle nich by postačila blokáda Japonska a pokračující nálety, pod kterými by vyčerpané Japonsko nakonec stejně kapitulovalo. Někteří také tvrdí, že kapitulaci Japonska měla na svědomí zejména invaze Sovětského svazu do Mandžuska.^[3] Muzeum míru v Hirošimě ve výstavě věnované svržení atomových bomb mimo jiné uvádí, že motivací spojenců byla rovněž demonstrace síly této nově zbrané Sovětskému svazu.

Použití atomové bomby v praxi je v každém případě hrůzným aktem stejně tak, jako jsou všechny války samotné. Všechno špatné je rovněž k něčemu dobré. Ať tedy již odkaz této hrůzné události slouží jen jako reference pro další směřování lidstva a jako poučení příštím generacím. Tempo válečných konfliktů se desetiletí od desetiletí neustále snižuje. Avšak lačnost některých států po jaderných zbraních a nestálost situace v některých regionech by nás neměla nechávat klidným. Doufejme však, že k podobnému použití už nikdy nedojde.