Proč vznikl Izrael

Izrael je rozlohou i na počet obyvatel celkem malá země. Na druhou stranu je ale silná technologicky, ekonomicky, vojensky i politicky. Zasazená do středu islámského světa si prošla za dobu své krátké existence několika válkami a prakticky neustále se potýká z různými šarvátkami a incidenty. Proč vůbec stát Izrael vznikl a proč je kolem něho v regionu tolik poviku?

První předchůdci lidí se na území dnešního Izraele usadili již přes 1,5 milionem let. Záznam o prvním člověku dnešního typu pak pochází z roku 120 000 př. n. l. a o první celistvé kultuře z roku 10 000 př. n. l. Je tedy vidět, že toto území bylo lidmi osídleno již velmi velmi dávno. Důvodem je fakt, že migrující lidé z Afriky do Euroasie neměli jinou možnost, než přejít přes Sinajský poloostrov a kolem současného Izraele, usídlit se zde a postupně pokračovat dál. Proto na území Blízkého východu známe nejstarší kultury vůbec.^[1]

Název Izrael, odkazující se na státní útvar, se poprvé objevil na Merenptahově stéle z roku 1209 př. n. l. během vlády egyptského faraona Merenptaha.^[1] Podle knihy Genesis dostal Jákob jméno Izrael, když během jedné noci na cestě vydržel zápasit s Bohem až do svítání.^[2] Potomci Jákoba, ze kterých podle Bible vzešlo dvanáct kmenů Izraele, se nazývají Izraelizé. Izraelité se od okolních obyvatel vyznačovali, do té doby netradičním pohledem na náboženství, monoteismem, soustředěným kolem Boha Jahveho.^[3]

Mezi roky 931 a 722 př. n. l. existovalo tzv. Izraelské království, které vzniklo po nájezdech faraona Šešonka I. Během let 884 a 842 př. n. l. zažívalo období velkého rozvoje, ale bylo nakonec po vnitřních rozepřích dobyto sousední Asýrií.^[4] Uprchlíci se uchýlili do sousedního Judského království s hlavním městem Jeruzalémem, které posléze začalo vzkvétat. V následujících stoletích bylo Judské království dobyto Babylonem a Židé byli nuceni odejít do exilu, kde si osvojili současné hebrejské písmo. Babylon byl dobit Persií a Židé se zase směli do Judska vrátit. Persie byla dobyta Alexandrem Velikým, po jehož smrti a rozepřím s Egyptem padlo území do rukou Seleukovské říše.^[1]

V roce 64 př. n. l. dobyl Řím Sýrii a učinil Judské království římským vazalem. V roce 6 se Judské království stalo římskou provincií, což vyvolalo vlnu odporu. Od té doby docházelo čas od času ke krvavým vzpourám. V roce 131 přejmenoval císař Hadrian Jeruzalém na Aelia Capitolina, na místě původního chrámu nechal postavit chrám římského boha Jupitera, Židům do Jeruzaléma zakázal přístup a celou provincii nechal přejmenovat na Palaestinu. Při povstání v letech 132 až 136 přejmenovali Židé provincii na Izrael a kvůli neochotě křesťanů pomoci při povstání, přestali křesťanství považovat za formu judaismu.^[1]

Po rozdělení Říma, kdy už přijal Řím křesťanskou víru za svou, připadlo území dnešního Izraele Byzantské říši, ale čas od času střídalo majitele. Židé byli málo početnou, avšak povolenou minoritou. Okolo roku 635 dobyli Palestinu Arabové. Během první křížové výpravy v roce 1099 křesťané při svém tažení masakrovali jak Židy, tak muslimy a založili Jeruzalémské království. Území čas od času spadlo do rukou muslimů. V roce 1244 vpadli do Jeruzaléma Tataři a město vyplenili. Při své výpravě masakrovali muslimy, Židy i křesťany. Krátce na to území získali. Selhání křižáckých výprav mělo na život Židů v Evropě velmi neganivní dopad. Židé byli masakrování či nuceně převráceni na křesťanství. Mnoho se jich uchýlilo do Jižní Ameriky, Severní Afriky, Polska, či do Osmanské říše, konkrétně na území dnešního Řecka a Izraele.^[1]

Osmanská říše vítala příjezd Židů a někteří vlivní Židé, často i ženy, měli dokonce v Osmanské říši vysoké postavení. Na konci 19. století se již většina obyvatel Jeruzaléma hlásila k židovství, i když celá Palestina byla z 88 % muslimská a 9 % křesťanská. V 19. století začínala být západní Evropa k Židům více tolerantní, avšak východní Evropa, kde žila většina Židů, naopak přitvrdila.^[1] Prchající Židé si začali budovat idee o vlastním státu a identitě, kde nejsilnějšími z nich byl Sionismum, jehož cílem bylo přesídlení Židů do země izraelské a vybudování židovského státu.^[5]

Osmanská říše byla po první světové válce na straně poražených a území dnešního Izraele připadlo britskému Mandátu pro Palestinu. Pokračující pogromy na území dnešní Ukrajiny a Ruska přinutily další Židy o přesídlení do Palestiny. Tito Židé, většinou podporující bolševismum, začali zakládat soběstačné komunity, zvané kibuci. V letech 1936 až 1939 probíhalo tzv. arabské povstání v Palestině, jehož výsledkem byla výhra Britů a Židů, přesídlení velké částí arabské populace a vytvoření exkluzivních židovských oblastí na západě země. Zbytek země byl naopak výhradně osídlen Araby.^[1]

Před druhou světovou válkou bylo postavení Židů ve světě velmi problematické. V Evropě bylo přibližně 6 000 000 Židů, kteří nebyli ve vlastní zemi vítáni, avšak nemohli emigrovat, protože je žádná země nepřijala. Britové v Palestině vydali tzv. Bílou knihu, která znemožnila emigraci většiny Židů do Palestiny. Během druhé světové války probíhalo ze strany Německa systematické vyvražďování Židů zvané holokaust. Přeživší evropští Židé na území Spojených států a Velké Británie byly až z 95 % pro přesídlení do Palestiny. Avšak Britové si v Palestině i po válce udrželi pravidla daná Bílou knihou. Židé začali do Palestiny imigrovat ilegálně, což situaci v zemi zhoršovalo.^[1]

2. dubna 1947 požádala Velká Británie o řešení palestinské otázky Valným shromážděním OSN. Jedním z řešení bylo vytvoření židovského a arabského státu, ale nakonec nebyly podniknuty žádné kroky k realizaci. Britové, závislí na arabské ropě, se zdržovali jekéhokoli přílivu Židů do oblasti. Napětí nakonec přerostlo v občanskou válku mezi Židy a Araby. Britové se snažili pouze kontrolovat situaci, ale jejich mandát se v Palestině chýlil ke konci a britští vojáci postupně zemi opouštěli. 14. května 1948 byl ve městě Tel Aviv vyhlášen Stát Izrael.^[1]

Arabské státy, jmenovitě Egypt, Transjordánsko, Syrie, Libanon a Irák, bezprostředně po vyhlášení nezávislosti vtrhli do země, čímž začala tzv. první Arabsko-Izraelská válka. Bezpečnostní sbor OSN vydal embargo na dovoz zbraní do regionu, ale Československo tento příkaz nerespektovalo a mezi léty 1947 a 1949 Izrael zbraněmi zásobovalo. Díky tomu se síly brzy obrátily a Izraelci začali pomalu arabskou armádu vytlačovat. Od 24. února 1949 začaly postupně arabské státy podepisovat s Izraelem příměří. 11. května 1949 se Izrael stal členem OSN. Dnes je Izrael ekonomickou, technickou i vojenskou velmocí, ale problémy minulosti přetrvávají dodnes. Zda-li vzrůstající globalizace dopřeje většímu smíru mezi rozpolcenými národy, nebo naopak další eskalaci konfliktu ukáže jen čas.^[1]