Proč je špatné vysazování monokultur

Vysazování monokultur je zemědělská technika, která na jednom místě upřednostňuje jedinou plodinu (nebo živočišný druh) za dosažení vyšší efektivity sklizně za kratší čas. Proč je na jednu stranu tak populární a široce využívaná a na druhou stranu diskutovaná a ochránci přírody zavrhovaná? Jaká jsou její pro a proti?

Vysazování monokultur umožňuje specializovanou produkci, což je z ekonomického hlediska velmi výhodné. Takováto produkce maximalizuje zisk a minimalizuje výdaje. Farmáři se mohou soustředit na specializovaný segment, kterému rozumí, a mohou investovat do konkrétní techniky, která je pro zpracování plodiny potřebná. Vysazování jediné plodiny na velkých prostranstvích uniformním způsobem rovněž umožňuje mechanizaci, případně automatizaci, vysazování či sklizně. To vše umožňuje farmáři, či spíše firmě, obstát ve složitém konkurenčním tržním prostředí kapitalistických společností.^[1]

Vysazování monokultur je však také považováno za neudržitelnou zemědělskou metodu. Problém způsobují především ty monokultury, které jsou vysazovány každý rok na stejném místě na velkém prostranství. Půdě chybí pro zdravý rozvoj variabilita a neustálé vytěžování půdy brání její regeneraci. Půda tak postupem času ztrácí svou výživovou hodnotu, čímž je nutné pro podporu růstu plodin využívat umělá hnojiva. Umělá hnojiva však v dlouhodobém horizontu půdu ještě více vyčerpávají, což situaci zhoršuje.^[4] Chybějící diverzita rostlinných druhů rovněž negativně působí na druhy živočišné, které tak ztrácejí své přirozené habitaty. Chybějící přirozené prostředí živočichů vede přirozeně k jejich depopulaci, která může vést až k vymření.

Vysazování jediného druhu plodiny na velkém prostoru zvyšuje riziko, že bude tato plodina, a potažmo celá úroda, zasažena nemocí. Větší diverzita plodin toto riziko výrazně snižuje a zároveň dovoluje snížit použití pesticidů. Z historie je možné jmenovat například velký irský hladomor z let 1845 až 1849, který způsobila neúroda brambor. Dovezené brambory nebyly geneticky různorodé a nemoc, která je postihla, se tak rychle rozšířila po celém Irsku. Dalším známým případem je tzn. panamská nemoc, která postihla v 50. letech 20. století odrůdu banánů Gros Michel, toho času nejrozšířenější odrůdu, a přinutila pěstitele urychleně přejít na jinou odrůdu. Současná nejrozšířenější odrůda banánů Cavendish byla vůči nemoci imunní, avšak nemoc mezitím v jihovýchodní Asii zmutovala, nyní napadá banány odrůdy Cavendish a pomalu se šíří do celého světa. ^[2][3]

Mezi široce diskutované světové monokultury patří dále zejména vysazování rychle rostoucích monokultur eukalyptu^[4], sóji nebo například palmy olejné. Často jsou takto vysazovány druhy, které nejsou pro dané prostředí přirozené, čímž způsobují problémy místní fauně i flóře. Kvůli vysazování těchto plodin se kácejí deštné pralesy.^[5] Některé plodiny, jako je například avokádo, vyžadují obrovské množství vody, což na některých místech vede ke kolapsu ekosystému.^[6] Většinou je totiž upřednostněn rychlý ekonomický zisk před udržitelnou investicí, či ochranou přírodního bohatství.

Monokultury jsou velmi složité z hlediska přínosu a negativ. Jistě není možné na ně pohlížet černobíle. V bodech je nicméně možné je shrnout následovně.

Výhody

• Vysoká efektivita sklizně
• Snadnější sklizeň
• Vyšší výnosy
• Levnější potraviny pro spotřebitele

Nevýhody

• Snadnější výskyt a šíření nemocí plodin
• Ničení přirozených habitatů živočišných druhů vedoucí až k jejich vymírání
• Degradace půdy
• Potřeba stále většího množství hnojiv a pesticidů
• Ničení deštných pralesů
• Vyšší znečištění životního prostředí
• Vyšší spotřeba fosilních paliv